19.díl

9. září 2011 v 21:43 | Upíří strážkyně |  19.díl
,,Ari, pěkný," chechtal se Eric.
"Nech toho Temple," rozčilovala se Arya a při tom sbírala obsah svojí kabely. Klekla jsem si vedle ní a začala jí pomáhat sbírat její věci.
"Díky, Abby," poděkovala mi a společně jsme se zvedly ze země.
Ti kluci jsou všichni stejní, pomyslela jsem si. Místo toho, aby pomohli holce, tak se jí raději na veřejnosti posmívají. Proč jsou jen takoví?
Když jsem na to pomyslela, jako bych něco zaslechla. Něco daleko v mé mysli znalo odpověď, ale co to bylo? Snažila jsem se soustředit na tu část mysli, která evidentně znala odpověď. Když jsem si myslela, že to už více nejde, najednou se mi v hlavě rozezněl můj a přitom cizí hlas. Protože jsme je takové vytvořily. Vytvořily jsme muže, kteří budou mít přesně opačnou mysl, než-li ženy. Muže, kteří budou zákeřní, silní a krutí, ale i něžní, laskaví a dobrotiví. Muže s vlastní vůlí a svým vlastním osudem.
Ten hlas zněl přísně, ale ve skutečnosti byl dobrotivý a tichý.
Zamyslela jsem se nad těmi slovy. Tohle vysvětlení přesně odhadovalo mužské vlastnosti. Přesně to, co jsem si o nich myslela, ale nepřiznala jsem si je.
Ale co byl ten začátek? Zamyslela jsem se. Protože JSME je takové vytvořily.
My? Kdo my? S touhle otázkou jsem se trápila až do večera.
 

18.díl

15. července 2011 v 15:23 | Upíří strážkyně |  18.díl
Vyprskla jsem smíchy a hned po mě Kristen dostala záchvat smíchu. Janet s Aryí se k nám hned přidaly. Eric vůbec nechápal, čemu se to tak smějeme, a tak se podíval dolů na svoje tričko, jestli ho nemá špinavé.
Když ten smích trval moc dlouho, začalo mi ho být líto, že je úplně mimo. A tak jsem mu to vysvětlila.
,,Jsi DTD. Nebo-li dnešní téma dne".
Když to pochopil, tak přikývl, jako že rozumí.
,,Blik," začala Kristen.
,,Cvak," pokračovala Janet.
,,Příjem," řekla Arya.
,,Zkrat," dokončila jsem, ale Eric ještě něco řekl.
,,Ujel ti vlak," dodal.
,,A tobě hasiči," zakončila jsem to. Eric se rychle podíval dolů a když viděl, že má rifle zaplé, tak se na mě nechápavě podíval. Kristen vykulila oči a potom se zase rozesmála.
Když se konečně trošku uklidnila, řekla ,,no co. Ta dnešní invaze sluníčka mě dostala". Tentokrát se celý náš stůl, tvořený Kristen, Janet, Aryí, Ericem a mnou, rozchechtal na celou jídelnu. Ostatní spolužáci se za námi nevěřícně otáčeli, ale my jsme si jich nevšímali a smáli se dál.
Když jsem dojedla, ještě jsem počkala na svoji ,,ujetou" partu. Když dojedl poslední člen party, což byla Arya, odsunuli jsme židle a postavili jsme se. Hned potom jsme je zase zasunuli.
Upravila jsem si vlasy, vzala si tácek a neohrabaně jsme se vydali k okýnku, kde jsme se zbavili tácku.
Otočila jsem se na patě a šli jsme kolem spolužáků z jídelny do chodby. Seběhli jsme schodiště, ale než jsme došli ke skříňkám, podívali jsme se na nástěnku, kde je napsaný rozvrh hodin na zítřejší den.
,,A hele," začala Janet. ,,Zítra máme zase hudečku. A hádejte, co odpadlo? Zemák!"
,,Souhlas Janet," řekla Kristen. ,,Co ty Rose? Zase usneš?"
Když jsem si na to vzpomněla, udělalo se mi při té vzpomínce špatně. Nechtěla jsem, aby se mě na to vyptávali, a tak jsem jen řekla.
,,Ne. Tentokrát budu vzorná žačka".
,,Tak to jsem zvědavá," zakončila to Ari.
Došli jsme ke skříňkám. Na chodbě bylo málo žáků, a tak tu nebyl tak veliký hluk jako v jídelně. Vytáhla jsem svoje klíče, našla jsem klíček od své skříňky a zasunula jsem ho do zámku. Odemkla jsem svoji skříňku a otevřela ji.

Poraďte mi...prosím

10. července 2011 v 22:03 | Upíří strážkyně
Většina, kdo chodí na můj blog, ví, že píšu příběh. Jenže já nemám vůbec fantazii na jména. A proto vám chci požádat, jestli byste mi neporadili. Potřebuji změnit jméno hlavní hrdinky.
Původní:
Rose Redbirdová
Asi budoucí:
Abby Carperová
Pokud víte lepší, prosím napište mi do komentářů. Klidně jenom jméno nebo jenom příjmení. Nebo nechte třeba Rose a přidejte k ní Smithová či naopak. Dole je anketa a které jméno a příjmení vyhraje, tak to tam dám. Předem děkuji :)
 


17.díl

8. července 2011 v 12:13 | Upíří strážkyně |  17.díl
,,Jasně, to jsem pochopil," řekl.
,,Já jen pro jistotu. No nic. Tohle je bedna. A když k ní přičipneš čip, tak ti oznámí pípnutím, jestli máš jedničku nebo dvojku."
Názorně jsem mu ukázala. Nejprve jsem si vzala jeho klíče a zamávala mu čipem před očima. Zaklonil se a zamrkal. To mi dokázalo, že ví, že něco držím. Šibalsky jsem se na něho usmála. Přiložila jsem čip k bedně a řekla ,,na tuhle tečku to přiložíš".
On přikývl. Přiložila jsem čip k bedně a zamířila jsem špičkou k tečce. Přístroj se rozezněl a bylo jasné, že má jedničku.
,,Vidíš? Píplo ti to jednou, takže u tohohle okýnka dosta-neš jídlo."
Přikývl a vzal si ode mě klíče a tácek. Posunul se kousek dál a zval si jídlo, které bylo předem přichystané.
Šli jsme ke stolu, kde jsem si předtím položila svůj tácek. Sedla jsem si a on si sedl vedle mě. Počkala jsem, než si nabere polívku, abych si mohla vzít taky. Když si pořádně nabral, podal mi naběračku. Vzala jsem si ji a poděkovala mu za ni.
Ponořila jsem naběračku do polévky a trošku ji zamíchala. Přičichla jsem si k ní. Zelňačka. Tu miluju. Ponořila jsem ji ještě víc a pořádně jsem si nabrala. Když jsem měla vrchovatě plný talíř, konečně jsem dala naběračku do hrnce a přiklopila jsem ho pokličkou. Eric se na mě udiveně díval, když jsem položila talíř na stůl.
,,No co," řekla jsem ,,mám ji ráda". On se jen potichu zasmál.
Vzala jsem si lžičku a pořádně si nabrala zelí. Zvedla jsem ji a nechala ji odkapat. Teprve potom jsem lžičku dala do pusy a snědla zelí. Kyselá chuť v těle rozproudila proud energie, který se rychlostí blesku rozlil do celého těla. Otřepala jsem se, jako bych chtěla, ten nový nával energie, ze sebe setřást. To se mi ale nepovedlo. Ale naopak. Nával energie se ještě více rozrostl.
Zhluboka jsem se nadechla. Rozostřil se mi zrak. Očima jsem těkala po spolužácích v mé blízkosti. Mezi nimi byl i Eric. Pozorně mě sledoval. Jako bych byla nějaký pokus v chemii.
Z přemýšlení mě vytrhlo bouchnutí tácku na stůl. Byla to Kristen. Za ní už se hnaly Janet s Aryí.
,,Čau, Rose,"řekla Kristen. ,,Co je dnešní téma dne?"
,,Jé. Čau Kristen," zakoktala jsem se. Přisunula jsem svoji židli blíž ke stolu, aby mohla Arya projít.
,,No. To je jasné," začala Janet. ,,Dnešní téma dne je samozřejmě Eric."Všechny čtyři holky jsme se na něho podívaly. Eric zrovna natahoval krk ke lžičce, aby na ni dosáhl. Když si nás konečně všiml, jak se na něho díváme, zvedl obočí a zeptal se ,,co je?"

16.díl

1. července 2011 v 12:09 | Upíří strážkyně |  16.díl
Najednou mě probudilo děsné zvonění. Uf, byl to sen. Spíše noční můra.
Rozhlédla jsem se a vedle mě seděl Eric. Díval se na mě zase tím divným, zkoumavým výrazem. Vzpamatovala jsem se a začala se stavět na nohy.
,,Copak ty jsi nikdy neusnul v hodině?" Zeptala jsem se na obranu.
,,Promiň, ale tvářila ses zděšeně. Bylo to divné."
,,No, tak už to neřeš, dobře?"
,,Tak jo. Teď je oběd a potom zemák, že?"
,,Jo. Teda ne. Dneska nám odpadl. Vlastně teď je oběd a potom jdeme domů. Takže není zemák a anglina."
,,Tak to je super. Tak jdeme ne?" Řekl a natáhl ke mně ruku. Zadívala jsem se na ruku, ale potom jsem ji chytla a šli jsme.
Jídelna je ve druhém patře, takže jsme museli po schodech nahoru. Když jsme tam došli, dali jsme si batohy na poličku před jídelny. Vytáhla jsem si klíče a prošla kolem Erica. Ten udělal nějakou gentlemanskou poklonu (vůbec jsem nevěděla proč). Prošli jsme dveřmi do jídelny a šli rovnou k táckům na jídlo. Vzala jsem si jeden a Eric udělal to samé.
Potom jsem si vzala příbor a sklenku. Položila jsem si všechno na tácek a ještě si nalila pití. Když jsem měla i pití vzala jsem si klíče do ruky a našla čip. Přiložila jsem ho k boxu a on zabzučel.
Ohlásil, že mám dvojku (to znamená druhé jídlo) a popošla k druhému okýnku. Tam mi milá paní kuchařka naložila jídlo. Vzala jsem si tácek a šla si sednout. Eric mě následoval.
,,Rose, hej Rose. Počkej!" Slyšela jsem za sebou křičet Erica. Otočila jsem se za ním a on šel s prázdným táckem za mnou.
,,Rose. Kde to mám přičipnout?"
Chytla jsem se za hlavu a vyšla jsem k němu (první jsem samozřejmě položila tácek na stůl). Vzala jsem si jeho tácek a šla jsem k prvnímu okýnku. On šel za mnou. Nikdo na oběd nečekal, takže jsem ho to mohla v klidu naučit.
,,Dej mi klíče," řekla jsem mu a on mi je poslušně podal. Vzala jsem je do ruky a ve veliké hromadě klíčů jsem našla jeho čip.
,,Tohle je čip," řekla jsem a ukázala na modrou potvoru (takhle já říkám čipu).

15.díl

30. května 2011 v 12:08 | Upíří strážkyně |  15.díl
,,Kdo chce začít?"
Teď bylo ticho.
,,Tak jo. Já začnu," řekla jsem. ,,Ale první se postavte".
S rámusem a neochotou se všichni postavili.
,,Osoba, na kterou myslím, má hnědé oči a hnědé vlasy".
Asi polovina třídy si sedla. Aspoň nebude těžké vymýšlet věty.
,,Je to kluk," když jsem to řekla, zbyla mi už jen čtvrtka třídy.
,,Nenosí brýle a má dnes na sobě modré rifle," to už mi naštěstí zbyli jenom dva. Head a Jack.
,,Tak. Teď tu jsou jenom dva. Kdo první uhodne, který to je, půjde místo mě k tabuli".
,,Head," slyšela jsem. Nebo ,,Jack". První, koho jsem slyšela, byl Damon.
,,Je to Jack. První, koho jsem uslyšela, byl Damon. Damone, pojď místo mě."
Šla jsem ke své lavici a Damon k tabuli. A tak jsme se vyměnili asi sedmkrát, osmkrát. Nevím přesně. Naštěstí potom zazvonilo a hodina občanky skončila.
Teď bude hudebka. Tu mám ráda. Na té si vždycky odpočinu a uvolním od všeho stresu a podobně. Sbalila jsem si věci a šli jsme. Hudebka je úplně dole, takže to máme blízko trávy. V létě Damon otevírá okna, protože Jack má na ni alergii. Takže si to umíte představit, jak to u nás vypadá. Nejlepší název by byl zoologická zahrada. Jo, to je trefné.
Nachystala jsem si věci a sedla si. Za chvíli zazvonilo a hned potom vešla paní profesorka. Přivítali jsme se a rozdali si zpěvníky. Když jsme je všechny nachystali, začali jsme zpívat.
Ze začátku jsme zpívali veselé písničky, ale potom jsme začali smutné a pomalé písně.
Bylo to tak příjemné a tak jsem si položila hlavu na lavici. Pomalá, příjemná a uklidňující melodie mě poma-lu unášela do světa mé fantazie. Svět se změnil v sen.
Byla asi půlnoc. Měsíc byl v úplňku. Nevím, co přijde a jestli zemřu, prosím ať je to rychle. Začíná mrznout. Lituji, že jsem si nevzala svojí teplou fialovou mikinu s růžovým proužkem.
Je tma, ale měsíc s hvězdami září jako menší slunce. Když se pořádně podívám, vidím, že jsem na pasece.
Otočila jsem se a přede mnou je jezero zamrzlé ledem. Jako na Antarktidě. Promnula jsem si oči. To je přece nemožné. Jak může být v létě zamrzlé jezero, vždyť…
Najednou se metr dlouhý a půl metru veliký kvádr ledu odtrhl. Potopil se pod vodu a z modré vody, na které byl před chvíli led, se vynořily bublinky. Rozvlnila se voda a z ní se vynořila hlava. Dlouhé černé vlasy jí zakrývaly obličej. Měla zlověstný úsměv a dlouhé špičáky. Oči měla rudé. Postupně se vynořovala z ledu a teď byl vidět i krk, trup i kolena. Pomocí těla se postava vyškrábala na nohy. Teď tam stál svalnatý muž a vrčel na mě. Vlastně to nebyl muž, byl to upír…

14.díl

23. května 2011 v 12:07 | Upíří strážkyně |  14.díl
,,Jo. Fakt jsi moc dobrá. Ale opravdu nechceš být herečka? Bylo to úžasné."
,,Dík," řekla jsem, protože mě nic jiného nenapadlo a začala jsem se trošičku červenat.
Vrátili jsme se do třídy. Učitel mluvil o něčem ve stylu dělám ze sebe blbce. Nechce se někdo přidat? A na to vždycky zareaguje Head (asi aby udělal dojem. Jinak nevím) a nechá se vyvolat. Potom jde k tabuli a - jak už jsem se zmínila - dělá ze sebe blbce. To vážně dělá dojem, řekla jsem si pro sebe.
Zvedla jsem svůj bágl a prohrabávala jsem se v něm, dokud jsem nenašla svůj mobil. Podívala jsem se na displej, který jsem samozřejmě musela zapnout, a ukazoval, že zbývá deset minut do konce hodiny. Tolik času.
Uvažovala jsem, co budu dělat. Najednou mě něco napadlo. Zvedla jsem ruku a tím jsem se přihlásila. Učitel mě automaticky vyvolal.
,,Ano slečno Redbirdová?" Oslovil mě. Dala jsem ruku zase zpátky.
,,Pane profesore.Nemohli bychom si zahrát hru?"
,,A jakou, slečno?"
,,Hádej, kdo jsem s upravenými pravidly".
Přikývl a vyzval mě, abych šla dopředu před tabuli. Já vím, normální učitel by to nikdy nedovolil. Možná bych i dostala poznámku. Ale jak už jsem řekla. Tohle není normální učitel.
Šla jsem před tabuli. Ještě jsem se ohlédla a uviděla Ericův nechápavý výraz. Došla jsem k tabuli a otočila jsem se na spolužáky. Uviděla jsem tři druhy pohledů.
První byl nechápavý. Ten měl třeba - jak už jsem řekla - Eric.
Druhý byl znuděný. Měla ho taková Stevie. Co jiného od ní čekat.
Třetí úsměv měl v sobě očekávání. Něco jako naděje, že tato hodina zažije aspoň nějakou zábavu. Třeba taková Janet se tak tvářila.
Poslala jsem ji děkovný pohled. Zhluboka jsem se nadechla a v hlavě jsem si připravila, co řeknu třídě.
,,Takže asi každý zná tuhle hru. Uděláme to ale jinak. Budeme hádat nějakou osobu. Nějakého spolužáka. Já si třeba vyberu Ari. A vy se mě nebudete ptát, ale já ji budu popisovat. Všichni budou stát. A když řeknu, že ta osoba je blonďatá, posadí se ti, co blonďatí nejsou. A nakonec zbyde jenom jeden. Chápete?"
Celou třídou zaznělo jo nebo ano či jasně.

13.díl

17. května 2011 v 12:04 | Upíří strážkyně |  13.díl
A jak to bylo dál. Na ten svět už se nedalo ani dívat.
Teď jsem změnila postavu. Z Gabriela na Boha.
Ale dalo. Někdy to bylo i zajímavé. Lidé se modlili, smáli, milovali, ale také vraždili, kradli a znásilňovali.
Z Boha na Gabriela.
A tys nikdy neřekl dost.
Z Gabriela na Boha (a pořád dokola).
Ne. Člověk by měl sám přijít na to, co je dobré a co je špatné.
Z Boha na Gabriela.
A přišel?
Z Gabriela na Boha.
Ne. Ale poslal jsem jim varování. Jakousi vizi toho, co je čeká. Poslouchej a dívej se. Sedm andělů se připravilo s polnicemi, aby začalo troubit.
Předvedla jsem troubení.
Nastane krupobití a na zem začne padat oheň smíšený s krví.
Z vážného obličeje jsem udělala zděšený.
Hrůza.
Předvedla jsem druhé troubení.
A mohutná hora hořící ohněm bude vyvršena do moře.
Zase Gabriel.
To muselo zaujat všechny lidi, tak začíná ohňostroj při inauguraci našeho prezidenta.
Předvedla jsem třetí troubení.
Zřítí se z nebe veliká hořící hvězda jako pochodeň a otráví třetinu říčních vod.
Předvedla jsem troubení po čtvrté.
A byla zasažena třetina slunce a třetina všech zvězd. Nastala tma.
Gabriel přichází na scénu.
Tak jako loni v zimě, kdy týden u našich v New Yorku nesvítila elektřina. A lidé nevěděli, co mají dělat.
Otrávený Bůh.
Jen reptali, že se nemůžou dívat na televizi.
Páté zatroubení.
Země se otevře, vyrojí se kobylky. Lidé budou mít strach, budou chtít umřít, ale nemohou.
Zroubení po šesté.
Na zemi v jede dvě stě miliónů vojáků a pobije třetinu všech lidí.
Gabriel.
To už jsme u Hirošimy a Nagasaki, že Hospodine?
,,A tak dál," řekla jsem.
Eric mě celou tu dobu pozoroval s vážnou tváří. Znervózněla jsem. To asi vypadalo děsně, řekla jsem si. Potom se jeho výraz změnil. Začal se usmívat.

12.díl

13. května 2011 v 12:02 | Upíří strážkyně |  12.díl
,,Ahoj děti. Jsem teď na chodbě potkal kluka a ten byl vystrojený jako na svatbu" řekl a začal se divným způsobem smát. Jsem si v duchu řekla směje se nevtipným věcem a ještě se směje, že někdo vypadá divně. Proč se radši nepodívá na sebe?
Celou hodinu jsem nedávala pozor. Místo toho jsem se radši bavila s Ericem a spol.
,,A kde vlastně teď bydlíš, Ericu?" Zeptala jsem se.
,,No. Já vlastně nevím. Je to někde na kraji města. Takový veliký bílý dům. Jo a je tam veliký kopec a na hoře je - nevím - asi nějaká náhrobek nebo co. Neznáš to tam?"
,,Jo znám. No. Jestli chceš, tak tě tam můžu dovést. A musíme udělat ten referát o Afroditě."
,,Tak dobře. Ty mě zavezeš do domu. A já ti pomůžu s tím referátem. Platí?"
,,Platí," řekla jsem a ještě dodala ,,a jak ses sem dostal, když ani nevíš, kde bydlíš?"
,,Stopl jsem si taxika".
,,Aha. Tak to se vysvětluje. Jsou tady na škole nějaké kroužky?"
,,Jo jsou. Ale já chodím jen do dramaťáku. Ale nechci být herečka, jenom mě to baví."
,,Jestli ti to nebude vadit, taky bych rád chodil do dramu. Nevíš, co se teď hraje?"
,,Jo vím. Romeo a Julie."
,,A co hraješ?"
,,No, já nejsem moc dobrá, ale nechodí nás tam moc. Takže jsem dostala roli Julie."
,,A nechceš mi ukázat, jak hraješ?"
,,Ne, to po mě nechtěj. A ještě tady ve třídě. Ne."
,,Ne tady, ale na chodbě. Pojď".
Vzal mě za ruku a vlekl mě za sebou. Prošli jsme třídou až ke dveřím. Otevřel dveře a potom, až jsem prošla, je zase zavřel. Chodba byla prázdná. Aspoň, že tak. Došli jsme do půlky chodby a potom se zastavil.
,,Tak. Teď mi ukaž, co umíš."
,,Ale my jsme ještě nedostali scénář," řekla jsem, abych se z toho vykroutila.
,,Ne ne. Z toho se nevykroutíš. Můžeš třeba říct text z loňska," pobídl mě.
Zapřemýšlela jsem. Loni jsme hráli Černošský pánbůh a já jsem hrála Gabriela. No nic. Jakou scénu bych mu měla říct? Zamyslela jsem se. Už to mám! Řeknu mu Apokalypsu. Napřímila jsem se. Změnila jsem výraz obličeje na vážný a začala.

11.díl

9. května 2011 v 12:01 | Upíří strážkyně |  11.díl
,,Proč se na mě díváš?" Zeptala jsem se.
,,No. Připadáš mi zvláštní. Hlavně jak jsi kousla do toho chleba. Jako by ti tělem projela elektřina. A potom ten pohled na spolužáky. Nevím. Dívala jsi se na ně jako na pokusné králíky" řekl.
Znejistěla jsem. To jsem nevěděla. Opravdu se tak na ně dívám?
,,No," začala jsem ,,já ani nevím, jak se na ně dívám. Vlastně jsem se jenom dívala, že každý z nich dělá to samé jako v pátek, před týdnem nebo před měsícem".
,,Promiň, jestli jsem se tě tím dotkl. Já jen, že jsem takový pohled ještě neviděl." Přiznal se.
,,Ne, to je v pohodě. Vlastně díky, že jsi mi to řekl. Asi to vypadá divně, když se tak dívám."
,,Ne, vůbec ne."
Změnila jsem téma, protože jsem se o tom už nechtěla bavit.
,,Ty jsi říkal, že je ti sedmnáct?" Zeptala jsem se.
,,Jo. Šťastná sedmnácka. V lednu mi bylo sedmnáct. Přesněji osmnáctého ledna mi bylo sedmnáct. A ty?"
,,No, mě je šestnáct. Ale Za týden v pátek, tedy třinácté-ho května mi bude taky sedmnáct," zarazila jsem se. ,,Pro boha. Třináctého v pátek. To není dobré. Já mám narozky třináctého v pátek." Začala jsem panikařit.
,,Neboj se. Určitě se nic nestane." Utěšoval mě.
,,Ne. Určitě se něco stane. Když jsem měla naposledy narozky v pátek, tak mi zemřel otec. Určitě se něco stane. Já to vím."
Když jsem si na to vzpomněla, málem jsem se rozbreče-la. Taťka měl autonehodu. Nějaký idiot do něj najel. Ten idiot byl na místě mrtev a taťka se ještě držel, ale za hodinu svým zraněním podlehl. Bylo mi teprve pět.
Erik si všiml, jak jsem reagovala a tak mě chytl kolem ramen a začal mě utěšovat. Když jsem si všimla, co dělá, vykroutila jsem se mu.
,,Promiň, neměl jsem s tím začínat," řekl.
,,Ne. Nemusíš se omlouvat," řekla jsem ,,to já už bych si na to měla zvyknut. Je to už dvanáct let."
V tu chvíli zazvonilo. Konečně. Aspoň zapomenu na tohle téma.
Za chvíli vešel do třídy profesor. Je mu už přes osmdesát. Měl na sobě bílý plášť a starožitný kufřík. No řekněte, není tohle magor?

10.díl

6. května 2011 v 12:01 | Upíří strážkyně |  10.díl
Sedla jsem si vedle něho, vzala si svůj bágl na kolena a vytáhla z něj svůj mobil. Zmáčkla jsem jedno tlačítko a on se automaticky rozsvítil. Na displeji se ukázal čas. Ještě patnáct minut než začne biola.
Vrátila jsem ho zpátky do batohu. Zahrabala jsem v něm a našla svačinu. Měla jsem dneska chleba s pomazán-kovým máslem. Rozvázala jsem žlutý sáček a vytáhla z něj chleba. Sáček jsem položila vedle sebe (samo-zřejmě, že ne vedle Erica, ale na druhou stranu) a zahryz-la jsem se do chleba. Nebyl nic extra, ale dodalo to mému tělu sílu. Hned jsem v sobě cítila tu energii a taky jsem se cítila lépe.
Rozhlédla jsem se po třídě a uviděla jsem to, co vždy. Damon se pošťuchuje s Jackem kvůli blbostem. Damon má černé vlasy, zelené oči a světlou kůži. Jack je zase trošku menší, ale ne zase moc. Má hnědé kudrnaté vlasy a oči hnědé.
Kristen s Janet se dohadují, která značka oblečení je lepší. Arya se knim blíží, aby vyřešila jejich spor. Kristen je černoška. Má černé vlasy a vždy si je dává do culíku. Oči má hnědé, skoro až do černa. Janet má oproti ní pokošku bílou. Je blondýnka a má modré oči. Arya je taky blondýnka. Má zelené oči a kůži má taky poměrně bílou.
Stevie se snaží udělat dojem. A proto si vzala zrcátko a řasenku a začala se líčit. Blbka. Má červené oči, na kůži má zaschlou krev a vlasy rudé. Ne. Dělám si srandu. Stevie je vcelku pěkná. Je to taky blondýnka, která má trošku vlnky. Oči má modro-šedé. Má děsně dlouhé nehty. A její styl oblékání se mi vůbec nelíbí.
Potom v první lavici uprostřed sedí jako jediný John. Je to šprt. A co jiného by měl dělat šprt? Učit se. To taky dělal. Vypadá jako Harry Potter. Nosí brýle, má špinavý blond vlasy a pihy. Děs.
Kolem něho prošel Chudák Head. Chudák Head se mu říká proto, že se pořád snaží sbalit holku, ale žádná ho nechce. Nevypadá špatně. Má hnědé vlasy, trošku se mu vlní. Oči má stejné jako vlasy.
Teď šel za Caroline. Caroline má černé vlasy a krémovou pleť, ale není to černoška. Byla totiž na dva týdny u moře a tam se pěkně opálila. Její rodiče jsou boháči.
Caroline se zrovna bavila se svoji kamarádkou Vickie. Vickie je drobná holka. Má černé vlasy s červeným melírem. Teď jsem si uvědomila, že nevím, jaké má oči. Musím to někdy zjistit.
Když k ní přišel Head a začal s ní flirtovat, tak po něm začala křičet, ať si dá odchod. Jak typické.
No. Vždyť ani nevím, co dělá Eric. Otočila jsem se k místu, kde seděl naposled. Byl tam a celou tu dobu mě sledoval. Začervenala jsem se a on se usmál. To bylo trapné.

9.díl

3. května 2011 v 12:00 | Upíří strážkyně |  9.díl
,,Co teď máme?"Zeptal se mě Eric.
,,Občanku. V té se můžeme v pohodě bavit. Učitel je úplný debil."
,,O. K. Tak se budeme bavit. Teď je velká přestávka, takže mě můžeš někomu přestavit".
,,Souhlasím. Nikoho tu neznáš a moji kámoši jsou v pohodě,"řekla jsem a potom jsem ještě dodala ,,na rozdíl ode mě."Té poznámce se zasmál.
Šli jsme chodbou a kolem nás se hrnuli spolužáci. Prodrali jsme se ke schodišti a sešli jedno patro dolů. Prošli jsme zase chodbou až k posledním dveřím a vešli dovnitř. Polovina našich spolužáků tu už byla a tak jsme si položili věci na naši lavici a šli jsme k první holce, co u nás stála.
,,Ahoj, Janet. Tohle je Eric Night, ten nový student. Ericu, tohle je Janet Jambardová."
,,Ráda tě poznávám Ericu," řekla Janet.
,,I já tebe," řekl Eric.
,,Máme takovou malou partu. Je v ní Janet, Arya, Kristen a já. Ale kluci mají taky partu. Ale takovou trhlou. Jo vidíš támhle je Arya. Pojď."
Vzala jsem Erica za ruku a vedla ho k Aryi.
,,Ahoj Ari. Tohle je Eric Night a Ericu, tohle je Arya Weawerová."
,,Ahoj," řekla Ari.
,,Ahoj," řekl Eric a potřásl si s Aryou rukou. Šli jsme k naší lavici, když v tom se někdo postavil přede mně. Zastavila jsem se a podívala se, kdo to je. Ne, jediná osoba na světě, kterou nestrpím. Stevie.
,,Ahoj. Ty jsi ten nový, že?" Zeptala se.
,,Jo, jsem Eric. Eric Night. A ty?"
,,Já jsem Stevie Soaperová. Jsem předsedkyně žákovské rady. A nechtěl by si provést školou?"
,,Jsi moc laskavá, ale už jsem požádal Rose."
,,Jak myslíš, ale kdyby sis to rozmyslel, jsem volná." Usmála se na něj a s vrtícím zadkem odešla. Oddychla jsem si. Jak já ji nesnáším.
,,Ty ji nemáš moc ráda, že?" Zeptal se mě Eric.
,,Jde to tolik poznat?"
,,Jo, ale neboj. Když se nelíbí tobě, tak ani mě."
,,Jsi tak hodný. A proč to děláš?"
,,Dlužím ti bouli, nezapomeň," řekl a posadil se na svoji půlku lavice.

8.díl

1. května 2011 v 11:26 | Upíří strážkyně |  8.díl
,,Seattle se zdá jako dobré město. Samé domy, obchoďá-ky a bary. Jenže potom vás to přestane bavit, omrzí vás to tam a hned když dostanete šanci, se přestěhujete do menšího města".
,,Dobře děkuji Ericu, můžeš se posadit," řekl profesor, ,,bude za chvíli čtvrt letí a já u tebe nemám žádné známky. Jestli chceš, udělej si referát o tom, jak vznikl Seattle. A teď ke všem. Nalistujte si stranu 63. Budeme se učit o Antickém Řecku".
Když se posadil, tak jsem se na něho usmála a když mi úsměv oplatil, nalistovala jsem v učebnici na stranu 63. Antické Řecko je velmi zajímavé, hlavně když sedíte vedle tak krásného kluka. Pan profesor začal psát na tabuli.
Antické Řecko
2 000 př. n. l. - 200 př. n. l.
Obecné znaky:většina měst ležela u moří,
půda byla osobním vlastnictvím,
živili se zemědělstvím, řemeslnictvím,…
Za dvacet minut jsme si zapsali všechno o Antickém Řecku a začali se učit o Homérském Řecku. To se mi líbilo. Učili jsme se o řeckých bozích. Nazpaměť jsme se měli naučit první tři generace:
Uranos-Gaia
Kyklopové-Titáni-Rheia
Démétér-Héra-Hádés-Poseidón-Zeus-Hestié

Eric mi přistrčil papírek a na něm bylo:
Dement - Máslo - Hádka - Posedlost - Zloun - Bestie
Vyprskla jsem smíchy. To jsem teda ještě neslyšela. Bohužel si toho všiml učitel.
,,Děkuji, slečno Redbirdová, že se toho ujmete vy. Jestli chcete, může vám někdo s tím pomoc."
,,Pane profesore,"zeptala jsem se ,,můžete mi říct, čeho se mám ujmout?"
,,Ale jistě. Budete mít do týdne vypracovaný referát o Afroditě".
O Afroditě? To myslí tu bohyni? Nevěřícně jsem se podívala na Erica. On se jenom spiklenecky usmál a podstrčil mi papír, na kterém bylo napsáno: pomůžu ti. Děkovně jsem se na něj podívala a on se na mě usmál.
Zrovna začalo zvonit a tak jsem si začala dávat věci do batohu. Propisku jsem si nechala v ruce, jak to dělám vždycky. Takový zvyk. Dala jsem si batoh na jedno rameno a vyrazila s Ericem na další hodinu.

7.díl

29. dubna 2011 v 21:57 | Upíří strážkyně |  7.díl
,,No jo. Nemůžu si pořád zapamatovat, že si ho mám koupit. Víš dobře, že mi to nemyslí," zažertovala jsem.
,,Jo, to vidím," zarazil se a podíval se na Erica ,,kdo je to?"
,,Jo, promiň," řekla jsem ,,tohle je Eric Night. Nový student. Ericu, tohle je Damon Cooker"
,,Rád tě poznávám" řekl Eric.
,,Já tebe taky" odpověděl Damon a potřásl si s ním rukou.
Když se seznámili, prošli jsme třídou a došli k mé lavici u okna ve třetí řadě. Položila jsem si bágl na lavici a než jsem se stačila otočit, za mnou už stála Kristen.
,,Čau Rose, jak je? A koho jsi to přivedla?"Šeptem dodala ,,Je to fešák".
,,Ahoj, Kristen. Tohle je Eric Night a Eriku, tohle je Kristen Grawbacová. Kámoška," představila jsem je.
,,Ahoj" řekla Kristen a zamrkala na něj. Trošku jsem ji bouchla loktem a naznačila ji nech toho. Ještě se ztrapníš. Začervenala se
,,Ahoj, rád tě poznávám" odpověděl slušně Eric. Ona odešla ke své lavici.
,,Ještě asi nemáš sešity, viď? Můžeme se podělit zatím o můj, než si seženeš svůj".
,,To bych byl moc rád. Pokud ti to samozřejmě nevadí".
,,Ne, v pohodě. Já se ráda podělím"řekla jsem a usmála jsem se na něho. On mi úsměv oplatil. Z hezkého pocitu nás vytrhlo zvonění. Hned potom do třídy vešel profesor.
,,Dobrý den".
Rychle jsem si nachystala na dějepis. Z batohu jsem vytáhla učebnici Dějiny, sešit do dějepisu a poznámkový blok. Ten jsem podala Ericovi, aby si mohl zapisovat poznámky z hodiny.
Profesor se rozhlídl po třídě a zapsal si, kdo chybí (já už tu naštěstí jsem). Přeběhl očima celou třídu a zarazil se u Erica. Zamračil se a zapřemýšlel. Potom jako by si vzpomněl a pokračoval.
Když to dodělal, řekl ,,jistě jste si všimli nového studen-ta. Pojď k nám a představ se nám," řekl a vztyčil ruku k Ericovi. Ten se postavil a šel dopředu.
,,Ahoj. Jsem Eric Night. Přijel jsem ze Seattlu a je mi sedmnáct. Chci se stát hercem, vyhrál jsem už několik soutěží a dostal jsem se až do celostátního kola. No zatím se znám jenom s Rose, do které jsem omylem vrazil dveřma, s Damonem," odmlčel se ,,chcete ještě něco vě-dět?"
,,Proč jsi sem přijel?" zeptala se Stevie, kterou ze všech osob nejvíc nesnáším. Je to blondýna. Je předsedkyně žákovské rady a děsná mrcha.

6.díl

24. dubna 2011 v 19:25 | Upíří strážkyně |  6.díl
,,Neboj se, já vím. Nějak se ti za ni odvděčím." Řekl a zrovna začalo zvonit na přestávku. Tak jsme se zvedli a stejným směrem jsme se bok po boku vydali do daleké třídy V2. A co se nestalo, když jsme prošli kolem třídy naproti kanceláři? Přede mnou se otevřely dveře.
,,Auu"vykřikla jsem podruhé, když jsem vrazila (zase) čelem do dveří.
,,Dneska zrovna nemáš šťastný den, co? Nebo se ti to stává pořád?" Zeptal se mě.
,,Jasně. Za necelých pět minut vrazím dvakrát do dveří, takže za celý den mi to vůbec nemyslí, takže místo do auta, vlezu do popelnice…Úplně se vidím."řekla jsem a on se začal smát. Jak typické pro kluky, ale je pravda, že já jsem opravdu nemehlo (ale ne zase tak velké).
Šli jsme spolu do třídy (jak jinak…pozdě) přes velikou chodbu. Cestou jsme si povídali.,, Takže ty jsi ze Seattlu, že?"Zeptala jsem se a on přikývl,,jaké to tam je?"
,,No, abych pravdu řekl, mně se tam vůbec nelíbilo. Jenom samé obchody, domy, auta, bezdomovci…no zkrátka děs pro všechny kluky jako já" řekl.
,,Jako ty? A jaký vlastně si?" zeptala jsem se.
,,No mám rád čistý vzduch, přírodu a málo lidí. Rád si čtu knihy, hraju na kytaru a chci se dostat na Konzervatoř do Prahy. Slyšel jsem, že je to super škola."
,,Takže ty se chceš stát hercem?"
,,Dalo by se to tak říct, ale taky píšu básně. Poezii jsem měl vždycky rád. A herectví je taky prima, hlavně když jsi nejlepší na škole. Už jsem dostal pár medajlí a loni jsem se dostal až do státního kola."
,,Opravdu? Já na to moc nejsem. Já bych chtěla mýt malou chaloupku uprostřed velké louky plnou krásně barevných květin. To je můj sen, který se bohužel nikdy nesplní."poslední slova jsem skoro šeptala.
,,Všechno se může splnit", řekl přátelským tónem a objal mě kolem ramen. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Teprve za chvíli jsem si uvědomila, co se mezi námi stalo. Vymotala jsem se mu z obětí a řekla ,,známe se sotva pět minut a už si myslíš, že se mnou můžeš flirtovat. To mě moc neznáš Ericu. Zeptej se kluků ze třídy, ti ti toho můžou o mě říct dost. A mimochodem nejsi můj typ".
,,A jak by měl vypadat tvůj typ?"
Podívala jsem se na něho a řekla ,,Měl by být chytrý, přátelský a hezký. Hnědé oči, kaštanové vlasy a hezky vypracované tělo, ale ne zase moc jako ti idioti z filmů."
Zadíval se na mě. Chvíli jsme se na sebe dívali, ale potom jsem se odvrátila.
,,Musíme jít. Nebo zase přijdu pozdě. Zase." Usmál se.
Vyšli jsme schody a prošli obrovskou školou do třídy V2. Když jsem stála u dveří - co se nestalo - , otevřely se.
,,Auu…neumíš dávat pozor?" zařvala jsem na toho kluka, co do mě vrazil. Kdo jiný, než Damon.
,,Sorry, Rose, neviděl jsem tě. A no…kde si zase byla? Holky už jsou naštvané, že pořád chybíš".
,,Budík mě nezbudil. Musím si už koupit nový".
,,Ale Rose, na to se už vymlouváš měsíc".

5.díl

22. dubna 2011 v 16:50 | Upíří strážkyně |  5.díl
Když jsem vyběhla všechny schody, trošku jsem se zadýchala. Krokem jsem prošla chodbou. Když jsem procházela kolem ředitelny, tak se náhle otevřely dveře. Co jiného se mi mohlo stát než to, že mě ty dveře flákly do čela? Nic. Prostě mě flákly.
,,Auu"vykřikla jsem. Zpoza dveří se objevil nějaký kluk a sklonil se ke mně.
,,Promiň. Moc se omlouvám, já jsem nevěděl, že tam někdo stojí"omlouval se ten kluk. Měl světle hnědé vlasy, bledě modré oči a to tělo! Na sobě měl sitě modré tričko a ryfle (trošku roztrhané, ale to je na klucích tak sexy!).
,,Co kdybys tam tak nestál a raději mi pomohl stát?" začala jsem na něho ječet.
,,Jo jasně, sorry" znovu se mi omluvil a pomohl mi posadit se na židli, která byla hned vedle nás. Měl tak jemnou kůži!
,,No když jsme měli tak ,vřelé přivítání'," při těch posledních dvou slovech jsem naschvál nakreslila do vzduchu neviditelné uvozovky ,, co kdybys mi řekl, co tu k čertu děláš, kdo jsi a odkud jsi?" Už jsem po něm neječela, ale mluvila jsem (hodně) nahlas.
,,Hele, klídek. Přece jsem se ti omluvil, ne? Tak na mě buď milá. A na tvé otázky ti odpovím. Já jsem Eric Night, jsem nový student a přijel jsem ze Seattlu. A kdo jsi ty a co tu děláš, když se máš šprtat v učebně při biole, zemáku, chemii, nebo co teď máš?"zeptal se.
,,Na to ti taky odpovím. Já jsem Rose Redbirdová. Jsem tu, protože jsem zaspala. Ne, to není přesné. Budík mi opět zdechnul. Ale protože se to už stalo po několikáté, učitel dějáku nebude zrovna šťastný. No, ale když tu jsi nový, nechtěl by si provést po naší miniaturní škole?"
,,Ano to bych moc rád. A kdybys mi mohla taky ukázat, kde je třída V2, tak bych byl velmi rád" řekl.
,,Ale nemysli si, že jsem ti za tu bouli odpustila." Na chvíli jsem se zarazila a potom jsem pokračovala ,,když jsi řekl, že chceš do V2, tak to znamená, že chodíš do 2.B že?"
,,Jo, asi to tak vypadá, ale předtím jsem chodila do áčka".
,,To je super! Já taky chodím do 2.B. Budeme spolužáci. Nechtěl by sis sednout vedle mě? Mám tam místo."Na chvíli jsem se zarazila, protože jsem si uvědomila, co jsem mu právě nabízela a začala se červenat. ,,Ale nemysli si, že se mi líbíš nebo tak. Jenom ti nabízím takové hezké místo u okna ve třetí řadě. Nic víc."
,,Tak jo. Jenom si sedneme vedle sebe a nic víc."
,,Tak teda platí. Já ti ukážu školu a ty si sedneš vedle mě. Ale tu bouli jsem ti neodpustila."

4.díl

22. dubna 2011 v 16:30 | Upíří strážkyně |  4.díl
Už jsem otevírala dveře, když v tom jsem si vzpomněla na batoh. Jak jsem jen mohla zapomenout? Zeptala jsem se sama sebe.
Vyběhla jsem do schodů a našla svůj pokoj. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Rozhlédla jsem se a očima prohledala místnost. Uviděla jsem ho pod stolem a tak jsem ho popadla do ruky. Když jsem procházela kolem zrcadla, neubránila jsem se pohledu na sebe. Jsem já ale vzorná studentka. Za chvíli bude zvonit na druhou hodinu a já jsem ještě doma. Jen stěží jsem se odpoutala od svého obrazu, ale když jsem se už odpoutala, zasáhla mě přítomnost.
Rychle jsem sešla schody, skoro jako bych letěla, a přeběhla chodbu. Z věšáku jsem si vzala klíče a otevřela hlavní dveře.
Zhluboka jsem se nadechla letního vánku, který mi jemně foukl do vlasů. Neměla jsem však čas. Zabouchla jsem dveře, zamkla a běžela po chodníku, který vede k našemu domku.
Před domem stálo mé auto. Bylo krásné. Mamka mi ho koupila k sedmnáctinám a od té doby je můj nejlepší kamarád. Je černé, bez střechy a s velmi kvalitními sedadly. Odemkla jsem dveře a přímo skočila do auta. Trošku se zhouplo, ale hned bylo v původní poloze.
Sundala jsem si batoh a položila ho vedle sebe, což je sedadlo spolujezdce. Rychle jsem nastartovala a vyjela na cestu.
Zatočila jsem doprava a za třemi domy odbočila zase doprava. Jela jsem asi patnáct minut a už jsem viděla školní budovu. Zahnula jsem doleva a tím jsem vjela do školního areálu.
Parkoviště bylo narvané, ale pár míst bylo ještě volných. Zajela jsem k jednomu z nich a doufala, že přijdu včas aspoň na druhou hodinu. Vystoupila jsem z auta a zamkla jsem ho.
Běžela jsem do školy přes dlouhé parkoviště a otevřela dveře budovy. Rozhlídla jsem se, ale když jsem zjistila, že tu nikdo není, tak jsem potichu vešla dovnitř. Prošla jsem dlouhou chodbou a zastavila se až u malých skříněk.
Otevřela jsem ji jednu skříňku jedním z klíčů, které jsem držela v ruce. Trošku zavrzala, ale ne moc nahlas, aby to někdo slyšel. Vyměnila jsem boty na ven s boty do školy, zabouchla dvířka a zamkla je.
Pokračovala jsem chodbou až nakonec, kde jsem vyběhla po schodech do třetího patra. Ještě jsem zahlédla velké hodiny, které ukazovaly, že za pět minut zvoní na přestávku. Stihla jsem to.

3.díl

22. dubna 2011 v 16:29 | Upíří strážkyně |  3.díl
Probudila jsem se. Byla to hrůza, až mi lezl mráz po zá-dech. Jako by to byla skutečnost. Jako bych tam byla s nimi. Protřela jsem si oči a opřela si hlavu o ruku. Už začínám bláznit.
Podívala jsem se na budík a všimla si, že se mi rozbil. Když jsem na nočním stolku nahmátla mobil, zjistila jsem, že jsem už půl hodiny měla být ve škole. Do prkna.
Vstala jsem z postele a zamířila k zrcadlu. Vypadám děsně řekla jsem si v duchu. Moje dlouhé hnědé vlnité vlasy teď vypadaly jako ptačí hnízdo. Velké ptačí hnízdo. Z mojí malé vestavené komody jsem vytáhla svůj oblíbený černý hřeben. Rozčesávala jsem si své ptačí hnízdo, které se mi udělalo během noci.
Opatrně, ale s důrazem jsem jezdila hřebenem po ptačím hnízdu, ze kterého se pomalu tvořily kaštanově hnědé vlasy. Měla jsem je asi tak dlouhé, jak by na královnu školy měly být (to znamená, že mi jsou pod ramena). Ty krásně hnědé vlnky jsem nechala rozpuštěné a tím mi krásně padaly na ramena. Dobře vlasy bychom měli, ještě zbytek. To bude brnkačka.
Otevřela jsem svoji skříň, věčně narvanou kupou oblečení, a začala probírat trička. Měla jsem bohatý výběr. Nakonec jsem si vybrala červené tričko s dlouhým rukávem, na kterém byly třpytivé srdíčka.
Otevřela jsem druhou skříň a v ní byly schované všechny druhy riflí a legín. Prohrabala jsem se hromádkami (nik-dy ne úhlednými) a ze třetí vyhrabala světle šedé rifle.
Z šuplíku jsem si ještě vybrala černé kalhotky a červenou podprsenku a oblékla jsem se. Na tričko jsem si ještě dala mikinu v barvě šedé, aby ladila se spodní částí těla. Na krk jsem si připnula jeden ze svých krásných zlatých řetízků, ale nakonec jsem si dala stříbrný s rudým srdíčkem. K tomu jsem měla v sadě ještě stejné náušnice. Takže jsem nakonec ladila celá.
Vytáhla jsem si svojí kosmetiku a začala se líčit. Dala jsem si řasenku a make-up a stříbrné stíny (ale jenom trošičku, fakt). Podívala jsem se do zrcadla a ještě trošku se upravila.
Byla jsem spokojená se svým vzhledem a tak jsem sešla ze schodů dolů do kuchyně. Mamka šla do práce brzy ráno, takže o mém zaspání nic nebude vědět (aspoň doufám). Brácha už ve škole dávno je, takže mám celý dům jen a jen pro sebe.
Neměla jsem už vůbec čas a tak jsem si vzala z lednice svačinu, kterou mi mamka udělala, a vzala si jablko. Doufám, že to stihnu na druhou hodinu.

2.díl

22. dubna 2011 v 16:28 | Upíří strážkyně |  2.díl
Nesměli se však zastavit, pohřbít a pomodlit se za svého přítele. Ne. Museli se ovládnout a jet dál. A pokud by přežili, teprve potom uctít jeho památku. Jeli dál. Ne-vzdávali se a koně běželi, co nejvíce mohli. Běželi dál tou hustou mlhou a jejich cíl se zdál snad tisíc mil vzdá-lený. Dojeli na opuštěnou louku uprostřed lesa. Byla ma-lá a nedalo se tu kde ukrýt. Koně se na chvíli zastavili, jezdci se rozhlédli a rychle přemýšleli, kam mají dál jet. Nikde neviděli nic jiného než stromy a mlhu. A tak se vydali jedním z mnoha směrů. Než dojeli k okraji louky, objevil se před nimi obrovský vlkodlak.
Koně se rychle zastavili a zařehtali nervozitou. Nevrle postávali na svých unavených nohou a čekali, co jim na-řídí jejich páni. Jezdci si nebyli jistí, co můžou čekat od zvířete takové velikosti, síle a postoji. Vlkodlak zavrčel a popošel blíž. Jeden kůň se polekal a splašil. Vlkodlakovi se to nezalíbilo a vrhl se na toho koně. Kůň se polekal a rychle jel pryč. Vlkodlak byl ovšem rychlejší a koně rychle dohonil. Skočil po něm a utrhl mu jednu nohu. Kůň bolestí zařehtal a kopl vlkodlaka do břicha. Toho to však vůbec nebolelo a kousal koně dál. Kůň nakonec svým zraněním podlehl. Jezdec se po vlkodlakovi ohnal mečem, ale on byl rychlejší, bystřejší a silnější. Otevřel tlamu a utrhl jezdci hlavu.
Mezitím poslední jezdec se svým koněm potichu. Vlkodlak má ovšem dobrý sluch a koně s jezdcem zaslechl. Vydal se pronásledovat jezdce, ale mlha byla velmi hustá a tak se musel spoléhat na svůj sluch a čich. Kůň se snažil jet ještě rychleji než na začátku s ostatními. Věděl, že je poslední a proto se musí snažit za všechny tři dohromady. Začal různě kličkovat mezi stromy, aby zmátl vlkodlaka.
Vlkodlak se však jen tak zmást nedal a rychle se blížil ke své kořisti. Běžel rychleji než kterýkoliv kůň na světě. Kličkování mezi stromy mu dalo trošku problém, ale ne dost velký, aby svou kořist nedohonil. Náhle asi sto stop před sebou uviděl svou kořist stát. Nabral ještě větší rychlost. Pod svýma nohama najednou nahmatal mělkou půdu. Zastavil se a podíval se na zem. Našlápl si pravou přední nohou a ta se mu propadla dva palce do země. Rozhlídl se kolem sebe a zjistil, že stojí v bažině. Snažil se dostat ven z bažiny, ale nohy už měl potopené nad ko-lena. Se zuřivostí se snažil dostat pryč z bažiny, ale už byl moc hluboko. Zavyl do noci. Potom mu už byla vidět jenom hlava a přední nohy. Naposled se nadechl a potom zmizel v bažině.
Jezdec s koněm si hlasitě oddechli a jeli dál lesem. Neradovali se však dlouho. Zanedlouho museli zastavit, protože naproti nim stál vysoký muž. Měl dlouhý černý závoj a vlasy dlouhé a jemně vlnité. Celý působil dojmem, jako z pravěku. Vlastně mohl být z pravěku, protože to byl upír. Když kůň zastavil, zvedl hlavu. Zuby se mu leskly jako diamanty od měsíčních paprsků.
Rychlostí jakou by ani kůň nejel, upír skočil po jezdci a zakousl ho…

1.díl

22. dubna 2011 v 16:27 | Upíří strážkyně |  1.díl
Tři silní jezdci na krásně vzrostlých hnědých koních spěchali, až se koně samou rychlostí zadýchávali. Skoro až k udušení. Nevzdávali se, jeli dál a dál co jim síly stačily. Jak uháněli čím dál tím větší rychlostí dostali se daleko od cesty až do hlubokého lesa. Stromy zde byly velmi blízko sebe a oni projeli kolem jednoho, který by se tyčil nad nejvyšší věž. Noc se blížila k půlnoci, nejtemnější době světla. Kolem dokola se tvořila mlha a díky ní nebylo vidět ani na nejbližší strom. Koně začali neklidně kmitat ušima.
Z mlhy se znenadání objevil velký spadlý strom. Koně se okamžitě zastavili, jeden z nich se postavil na zadní a hlasitě zařehtal. Jakmile dopadl na přední nohy, všichni tři se otočili a tryskem vyrazili pryč. Mlha houstla čím dál víc, a za chvíli nebylo vidět vlastní ruce. Jen hvězda Etró zářila na obloze. Etró, která tvoří souhvězdí Velké bojovnice.
Začal vát mrazivý vítr, mlha zhoustla a před nimi se objevil strom. Byl velmi starý a suchý, že bys v něm kousku života nedohledal. Byl hodně vysoký a v průměru připomínal dům. A asi protože neměl žádné listí, začal zarůstat mechem. Větve měl různě zahnuté, až tvořil podivné tvary do podoby lidí a zvířat.
Pod stromem leželo velmi staré jehličí, které se začínalo rozkládat, ale ještě šlo poznat, o jaký druh jehličnanu jde. Byla to borovice.
Kůň, který byl v čele, se jí snažil vyhnout. Byl to krásný hnědák a jeho huňatá hříva odráží na slunci zlatavé parsky do všech světových stran. Tady ovšem světlo nebylo. Ba naopak. Byla tu tma jako v pytli. Na sobě měl přidělané černé sedlo s vyšitým znakem. Jeho ocas mu byl po kolena a černý flek na pravé zadní noze kontrastoval s podkovami ze železa.
Když se přiblížil k borovici, prudce zabrzdil, a postavil se na zadní. Zařehtal, dopadl na všechny čtyři a okamžitě změnil směr. Společně běželi kolem různých stromů: malých, velkých, starých i mladých, jenže kličkování mezi stromy je brzy unavilo. Skoro až k smrti. Ale nevzdají se. Bojují se svým unaveným tělem, protože kdyby si ulevili, byli by zabiti nebo mučeni. Náhle zaslechli křupnutí, zaskřípání a kdejaký hluk. Jezdec na hnědákovi s černou hřívou a bílými skvrnami se otočil po zvuku, který uslyšel před chvílí. Naklonil se doleva a zahlédl, jak na ně padá starý smrk. V úleku hlasitě zakřičel a kůň se splašil, načež shodil svého pána. Když jezdec padal, udělal salto a následně šest kotoulů dopředu. Kůň viděl, jak je jeho pán na zemi a tryskem odjel pryč. Než se jezdec vzpamatoval, starý smrk na něj spadl. Poslední co jeho přátelé zaslechli, byl bolestný výkřik.

Kam dál